Jsou věty, které mají pomoct, ale během úzkosti často spíš přitíží. My, kteří s úzkostmi bojujeme, víme, že jsou často od okolí myšlené dobře. Jenže když je člověku opravdu těžko, nepotřebuje slyšet, že se má uklidnit nebo že se vlastně nic neděje. Někdy mnohem víc pomůže obyčejné pochopení a pocit, že na to není sám. A právě proto jsem sepsala několik vět, které jsem sama slyšela nebo které se lidem s úzkostí říkají poměrně často. Nechci tím tvrdit, že je každý myslí špatně. Spíš chci ukázat, proč někdy nepomáhají tak, jak si jejich autor představuje — a co by se dalo říct místo nich.
„Vždyť se nic neděje.“
Možná se opravdu nic nebezpečného neděje. Jenže moje tělo to v tu chvíli může vnímat úplně jinak. Bušení srdce, nevolnost, třes nebo pocit ohrožení jsou skutečné, i když okolí žádný problém nevidí.
Co může pomoct víc:
„Vidím, že je ti teď opravdu těžko.“
„Prostě na to nemysli.“
Kdyby to bylo tak jednoduché, nejspíš bych to dávno udělala. Úzkost ale nejde vypnout na povel. A čím víc se člověk někdy snaží určitou myšlenku zahnat, tím víc se mu vrací.
Co může pomoct víc:
„Chceš o tom mluvit, nebo mám jen být s tebou?“
„Musíš se uklidnit.“
Věř mi, že se uklidnit chci. Jenže právě to mi v tu chvíli nejde. Slovo „musíš“ navíc přidává další tlak a pocit, že svoji úzkost nezvládám správně.
Co může pomoct víc:
„Nemusíš chvátat. Jsem tady.“
„To má dneska každý.“
Ano, úzkost někdy zažije skoro každý. To ale není stejné jako žít s ní dlouhodobě nebo zažívat panické ataky. Tahle věta může znít jako zlehčování něčeho, co je pro mě ve skutečnosti velmi náročné.
Co může pomoct víc:
„Chápu, že je to pro tebe těžké.“
„Ostatní mají mnohem větší problémy.“
To, že se někdo jiný trápí víc, moje vlastní pocity nezruší. Spíš mi tahle věta může přidat ještě pocit viny za to, že se vůbec dobře.
Co může pomoct víc:
„Nemusíš svoje pocity vysvětlovat ani obhajovat.“
„Zkus myslet pozitivně.“
Pozitivní myšlení může být fajn, ale úzkost většinou nezmizí jen proto, že si řeknu, že budu myslet dobře. Někdy to navíc působí, jako by za moje potíže mohlo jen špatné nastavení hlavy.
Co může pomoct víc:
„Nemusíš teď hledat něco pozitivního nebo hezkého. Klidně mi řekni, jak ti opravdu je.“
„Nemáš se čeho bát.“
Možná to sama vím. Jenže strach se neřídí jen logikou. Můžu si stokrát říkat, že jsem v bezpečí, a přesto moje tělo reaguje, jako by tomu tak nebylo.
Co může pomoct víc:
„Vím, že se bojíš. Co by ti teď pomohlo cítit se trochu bezpečněji?“
„Hlavně nepanikař.“
Tohle je možná jedna z nejhorších vět ve chvíli, kdy panika právě přichází. Člověk začne svoje tělo ještě víc sledovat a přemýšlet, jestli se ataka zhoršuje.
Co může pomoct víc:
„Jsem tady s tebou. Nemusíš na to být sama.“
Na závěr bych chtěla ještě jednou zdůraznit, že většina těchto vět není opravdu myšlená zle. Často jen nevíme, co říct. Přitom někdy není potřeba radit ani hledat řešení. Stačí poslouchat, zůstat nablízku a dát člověku najevo, že na to není sám.
Dávejte na sebe pozor a buďte na sebe hodní.
Vaše Janča
