S nechutenstvím se často setkáváme pouze v souvislosti s PPP (poruchou příjmu potravy). Velmi časté ale bývá nechutenství i u lidí, kteří trpí určitými typy úzkostných poruch. Například já jsem naprosto učebnicový příklad. Podělím se s vámi zde proto o svůj příběh.
Do svých cca 13ti let jsem byla v rodině vždy považována za největšího jedlíka. “Janičko, pojď si přidat!” “Janičko, proč máš jen jeden řízek?” nebo “Janičko, ty nám s tím jídlem děláš radost!”. Byla jsem dokonce ve svých 10 letech na soutěži v pojídání kynutých jahodových knedlíků. Snědla jsem jich deset… Nevěříte? Pro mě je to teď taky dost nepochopitelné.
Cca v 15 letech se to začalo lámat. Díky nástupu na novou školu jsem začala být více ve stresu. Najednou bylo všechno nové, jiné… A já jsem pomalu, ale jistě začala pociťovat, že nemám občas vůbec žádnou chuť na babiččiny pochoutky, jelikož tenkrát jsem bydlela u babi s dědou. Přikládala jsem to únavě, novému typu rozvrhu a celkově výuce.
Pak přišla první obrovská zamilovanost a chuť k jídlu byla tatam. Svůj objekt zájmu jsem potkávala každý den. Byla jsem z jeho přítomnosti tak vystresovaná, že jsem nemohla za celý den pozřít téměř nic. Pak přišel kovid, zavřely se školy a to byla pro mě konečná. Nejedla jsem nic ani doma, jelikož jsem se trápila, že toho člověka nemůžu vidět. Padala jsem do obrovských stavů úzkosti, občas se přimotaly i krátkodobé až téměř depresivní stavy. Zvracela jsem po většině jídel a jedla jsem třetinové dávky jídla, než obvykle. Nikdo nic nevěděl, jelikož jsem se bála v té době komukoliv říct, jak moc mě to všechno trápí.
Když pominul kovid, nastěhovala jsem se ve druháku na intr. A tam to teprve začalo jít z kopce úplně… Nechápejte mě špatně, já jsem to tam měla svým způsobem ráda, ale stravovací návyky mi to spíše zhoršilo.
Snídaně? Nula prd. Byla jsem v permanentním stresu, protože v té době u mě naplno propukala úzkostná porucha. Dala jsem si k snídani jednoho turka, protože jsem se potřebovala alespoň trochu nakopnout před školním dnem a setkáním s mým objektem. Po první hodině jsem ho chodila permanentně vyhodit do záchoda a pak už jsem si nic nedala. Obědy jsem nejedla ani z poloviny, večeře to samé. Pokaždé stejný scénář. Jídlo, bolest břicha, záchod.
Takhle jsem fungovala DVA dlouhý roky. Nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Mezitím jsem se sice zvládla složitě a s pomocí druhých zbavit své zamilovanosti, ale rázem ho vystřídal jiný kluk, s kterým jsem sice nyní kamarádka, ale vztah to nebyl a proto jsem se stále trápila a jídlo padalo do záchodu…
Poslední kapku tomu udělil poslední kluk před mým nynějším přítelem, a tento kluk/chlap mi ublížil opravdu hodně. Zvracela jsem prakticky úplně po každém jídle, včetně stravy v nemocnici, kam mě převezli po totálním psychickém kolapsu. Byla jsem nešťastná a moje břicho taky…
Pak se mi začala upravovat medikace. Na to jsem naštěstí byla připravená od psychiatričky, že nechutenství může přijít. Ono přišlo, ale bohužel nechtělo odejít. K obědu jsem jedla třeba jeden suchý knedlík a i tak mi bylo špatně. Úprava léčby a mé nevolnosti trvaly asi cca další půlrok. Bylo mi mizerně. Chodila jsem do školy i ze školy nenajedená, zhubla jsem asi 8 kilo za dva měsíce. Všechno na mě viselo a neustále mě na to někdo upozorňoval, že už nejsem to, co dřív a ať přiberu. Nešlo to a všechny ty řeči okolí byly k nesnesení. Nakonec po úmorném shazování, průjmech a zvracení přišla spása v podobě nahrazení tvrdých pilulek kapkami, což se nakonec ukázalo jako nejlepší volba.
Tenhle problém s jídlem, spojený s psychikou, řeším doteď. Ani zdaleka nejsem na své původní váze. Trpím na průjmy častěji než jiní a před zkouškami či důležitým koncertem se mi chce zvracet téměř vždy. Moje břicho nereaguje na žádné ulevující léky na trávení/zažívání, protože jsem jich byla schopná sníst v době největší krize za den klidně pět, jen aby se mi ulevilo, což se samozřejmě většinou nestalo… To už teď nedělám a snažím se dobře jíst, i když jsem ve stresu. Ne vždy to vyjde, cesta bude ještě dlouhá, ale já věřím, že se zase jednoho dne s chutí nacpu…
Kdo jste dočetli až sem, tak vám moc děkuji.
Budu se těšit příště u dalšího článku.
Opatrujte se.
Vaše Janča 🙏❤️
