Víte, jaké to je, když se za vámi poprvé zavřou dveře na psychiatrii? Že ne? Já už ano a naštěstí to pokaždé bylo bez hospitalizace. Ano, slyšíte správně. To, když jdete na psychiatrii, totiž automaticky neznamená, že si vás tam nechají. Pojďme si o tom dneska popovídat.
Poprvé jsem se na psychiatrii ocitla, když už jsem nevěděla, jak dál přežívat s četnými úzkostnými stavy a jednoho dne to vygradovalo. Školní psycholog mi sice poradil, abych si kvůli medikaci našla psychiatra, ale nikde mě nechtěli přijmout a mé stavy se zhoršovaly. Nedalo se to zkrátka už vydržet a tak jsem sebrala odvahu a vydala se na psychiatrické oddělení nemocnice v Českých Budějovicích. Zrovna to budějovické oddělení je zvenku fakt hezké, je relativně čerstvě po rekonstrukci a nachází se hned u hlavního vstupu do budovy. Vypadá jako letní zámeček, který má ale pečlivě zamřížovaná okna, přes která moc nejde vidět dovnitř.
Vešla jsem „šoupačkami“ dovnitř a začínalo mi být velice úzko. Přišlo mi, že na mě všichni z recepce zírají, jak šmejdím očima a hledám nápis akutní příjem. Nakonec jsem ho našla a urychleně jsem vystoupala po schodech do patra. Posadila jsem se do čekárny. Doteď mám před očima tu malou televizku v rohu, kde dával zrovna rozhovor pro pořad Sama doma zpěvák Jan Smigmator, s kterým jsem měla týden před tím vystoupení s pěveckým sborem. Doteď si myslím, že to bylo nějaké znamení toho, že jsem tam v ten den měla jít a řešit to.
Pokud v čekárně psychiatrie potkáte někoho, kdo se chová nenormálně, je to samozřejmě úplně běžné. V čekárně se mnou seděl muž, který působil velmi zmateně a opakovaně na mě pokřikoval. Pokud se někdy v nějaké takové situaci ocitnete, snažte se to ignorovat nebo zavolejte sestru, oni si s ním už nějak poradí.
Po chvíli skutečně vyšla sestra ze sesterny vedle ordinace, měla docela zamračený výraz a podala mi desky s osobním dotazníkem, který jsem musela vyplnit, aby mě mohli vzít do ordinace. Mimochodem, já osobně jsem při svých návštěvách bohužel narazila spíš na odměřený přístup sester. Já to samozřejmě chápu, že práce na tomto oddělení je náročná, ale myslím, že by bylo fajn brát občas ohledy i na to, jak se cítí ti pacienti, protože na toto oddělení vám rozhodně nikdy nezavítá dobrovolně člověk, který má super náladu a je optimistický, že…
Naštěstí paní doktorka v ordinaci byla skvělá. Popovídaly jsme si o všech mých problémech, o tom, kdy začaly, jak často je mám apod. Na závěr mi dala oboustranný A4 papír, kde byl seznam všech ambulantních psychiatrů v Jihočeském kraji a kontakty na ně. Předepsala mi ještě prvotní medikaci, než si najdu svého psychiatra, který mi ji pak bude předepisovat. Vzhledem k intenzitě mých problémů mi bylo řečeno, že mohu fungovat bez hospitalizace a mohla jsem tak jít domů.
Ocitla jsem se tam pak ještě dvakrát, poprvé po totálním kolapsu organismu, kdy mě do nemocnice přivezla sanitka a kdy doktor při urgentním příjmu objevil na mých rukou jizvy od sebepoškozování. To jsem ležela pak asi týden na klasickém dětském oddělení (na dětském je možné ležet do 18 let včetně, tímto zdravím zbytek mého nemocničního tria, Aničku a Kačku, třeba se v tom poznají…) a docházela jsem na psychiatrické oddělení k dětské terapeutce. Podruhé jsem se tam ocitla, když mě opět přivezla sanitka po opravdu velké panické atace až z Lipna nad Vltavou, kde jsem dělala animátorku celé léto.
Chtěla bych vám tímto článkem jenom říct, že když skončíte na psychiatrii, neznamená to hned, že si vás tam musí nechat. O psychiatrii panuje stále bohužel mnoho předsudků a já si myslím, že nejsou vůbec oprávněné. Nebyla jsem tam sice ani jednou hospitalizovaná, ale rozhodně to tam nevypadalo nějak zastarale ani ošklivě. Naopak. Samozřejmě záleží nemocnice od nemocnice, léčebna od léčebny, ale tady v Budějovicích je to opravdu moc hezky zrekonstruované a člověk se může díky tomu cítit alespoň o trochu lépe.
Závěrem chci jenom říct, že pokud potřebujete akutní psychiatrickou pomoc, má smysl zjistit, kde ji ve vašem okolí poskytují, a nebát se ji využít.
Opatrujte se. ❤️🩹
Vaše Janča 😊
