Představte si to… Je léto, krásné počasí a vy si chcete obléci nějaké kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Jenže záhy si řeknete, že to nejde. Co když totiž všichni uvidí ty jizvy na ruce od toho, jak se řežete/jste se řezali? Co když budete připadat někomu tlustí? Či dokonce sami sobě?
Léto sice může být skvělé v tom, že se konečně nemusíte potit v mikinách a dlouhých kalhotách, ale ne každý to tak má. Plno lidí se zdráhá obléci si krátký rukáv či krátké kalhoty (o plavkách ani nemluvě…) právě kvůli tomu, že by je ostatní soudili za jejich postavu či jizvy na kůži. A věřte mi, to opravdu není fajn. Sama jsem před nedávnem zažila, že jsem měla tílko a kraťasy a dostalo se mi komentáře: „Jani, ty se nám nějak ztrácíš před očima, nezhubla jsi zase?“ Ano, já vím, že jsem shodila. A ne, nebylo to úmyslně, ale byla za tím úzkostná porucha. Ale opravdu se mě to dotklo, i když to ten člověk myslel nejspíše dobře. Takže prosím, tohle nedělejte. Nekomentujte to. Nevíte, čím si ten člověk prošel, proč zhubl/přibral. Může to být z toho, že se zkrátka začal přejídat ze stresu, úzkosti či deprese nebo třeba naopak kvůli tomu shodil jako já.
Další kapitolou léta jsou již zmíněné jizvy a jizvičky. Za celý svůj život jsem viděla v létě hodně lidí s dlouhým rukávem či kalhotami. S jednou holčinou jsem měla tu čest osobně, vedla jsem s ní jeden příměstský tábor. Ale za celý ten týden jsem se jí zkrátka nezeptala, proč si nevezme krátký rukáv a krátké kalhoty nebo proč se s dětmi nejde koupat. Protože mi to prostě přišlo nevhodný. Na konci tábora mi to nakonec prozradila, protože jsme se začaly bavit o našich zdravotních stavech a za ten týden jsme se už více sblížily. Měla to ze sebepoškozování a nechtěla, aby to viděly děti, což je pochopitelné. Ale taky mi prozradila, jak moc je pro ní léto frustrující, protože pokaždé před létem si musí jít koupit co nejvíce prodyšná dlouhá trička a látkové dlouhé kalhoty, aby se v nich tolik nepotila. A že už se od svých asi 12 let nikdy nekoupala na veřejnosti, protože se prostě bála odsouzení ostatními.
Toto je úplně přesný příklad pro to, když je léto pro člověka tím špatným obdobím. I já jsem měla v životě období, z kterého mám pár jizviček na rukou a na stehnech. Nosím sice krátké rukávy i kraťasy, ale vím, že je tam mám (ty jizvičky) a občas se kouknu a zkontroluji, jestli nejsou tolik vidět. Někdy se ptám i přítele. Mám jizvičky i na tváři z toho, když mě žahla medúza na dovolené před asi deseti lety. Už nejsou téměř vidět, ale já vím, že tam jsou a neustále si kontroluji, jestli nejsou vidět.
Všechny výše popsané pocity pochopitelně mohou zažívat i lidé s jizvami z různých operací, lidé s lupénkou, vitiligem, výraznými jizvami od akné apod.
Poslední kapitolou je samozřejmě postava samotná. Myslím si, že pro anorektičky/anorektiky či lidi s bulimií musí být neuvěřitelně těžké z tohoto pohledu v létě fungovat. Protože se bojí odsouzení od okolí za to, jak budou vypadat v plavkách, šortkách, kraťasech, minisukni… Samozřejmě bych nerada vynechala lidi s úzkostnou poruchou. Nám totiž stačí, i když se na nás někdo jenom špatně podívá, když jsme v krátkých věcech a už se nám v hlavě začínají spouštět katastrofické scénáře, co děláme špatně. A najednou bum! Panická ataka je taky. Samozřejmě podobné negativní stavy mohou zažívat i lidé s depresemi či jinými psychickými problémy.
Na závěr bych vám proto všem chtěla vzkázat: NESUĎTE! Hlavně ne teď v létě. Pokud uvidíte někoho ve třiceti stupních, jak má dlouhý rukáv a rifle, neoznačujte si ho hned (ani v hlavě a už vůbec ne nahlas!) za magora. Řekněte si, že pod tím třeba může mít schovaný kus svého života, o který se s vámi z nějakého důvodu nechce podělit. Pokud s ním budete osobně mluvit, neptejte se ho na to, nevyzvídejte, i kdyby to byl blízký člověk. Pokud vám to ten člověk sám neřekne, vyhněte se úplně tomuto tématu.
A pokud jste vy ten člověk, který tyto problémy má, bojí se souzení okolím či má depresivní a úzkostné stavy spojené se svou postavou a vzhledem, určitě to někomu včas řekněte a svěřte se. Pokud by nepomohlo ani to a váš psychický stav by se horšil, doporučuji kontaktovat Linku Bezpečí (v případě dětí a mladých lidí do 26 let) nebo Linku první psychické pomoci (116 123). Pokud se již léčíte u psychiatra, psychologa nebo docházíte na psychoterapii, zkontaktujte se s nimi v co nejkratším čase.
Přeji všem klidné léto bez zbytečných předsudků.
Opatrujte se.
Vaše Janča
