Byla jsem zhruba před polovinou druháku na konzervatoři, když jsem začala zjišťovat, že se se mnou něco děje. Začala jsem špatně spát, byla jsem ohromně negativistická, věčně naštvaná, ubrečená a totálně bez energie. Taky jsem začala velice rychle hubnout, protože mi úplně vymizela chuť k jídlu, nastěhovali ke mně na internátu holčinu s těžkými depresemi a utrpěla příprava na hodiny klarinetu, klavíru či do školy, protože soustředěnost a zapálenost pro věc byly najednou tatam.
Ještě jsem nějakou dobu vydržela takto fungovat, aniž by to na mě někdo (vlastně kromě mého profesora, u něhož byly některé hodiny z mé strany opravdu tragédie) poznal. Když jsem však po jedné vyhrocenější situaci doma šla „vyhodit“ na záchod celý oběd a klepala jsem se jak ratlík, řekla jsem si, že to takhle dál prostě nejde. Ale co budu dělat? To půjdu ke školnímu PSYCHOUŠOVI? Vždyť já přece nejsem blázen, musím makat i přes bolest… Hlavou mi jelo přesně tohle.
Víte, jakákoliv umělecká škola je náročná. Každý den musíte projevovat emoce, být neustále soustředění a pozitivní, protože umění je přece krásná věc. Ale je to také obrovský tlak na výkon, neustálé porovnávání se s ostatními, slzy a demotivace k další práci po nevydařeném výkonu. Což pro mě v tu danou chvíli byla opravdu vražedná kombinace. Já si nestěžuji, já jsem si tuto cestu vybrala, já pouze konstatuji realitu.
Po delším uvažování, dalších několika neprospaných nocích a vyzvracených obědech jsem s roztřesenýma rukama napsala mail s prosbou o sezení u školního psychologa. Nikomu jsem to neřekla, protože jsem se bála. Čeho? Nepochopení. Že budu za blázna, který je slaboch a neumí si poradit sám. Můžu vám ale s jistotou říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Protože od něj vedla (a vlastně stále ještě vede) cesta k uzdravení sebe, své duše. A věřte mi, je to někdy opravdu horská dráha, na které se vám vystřídá snad milion emocí.
Už jenom to, že vám naběhne myšlenka, že není něco v hlavě úplně v pořádku, je alarm pro to, abyste s tím začali něco dělat. Musíte se ale podívat pravdě do očí, i když to někdy bolí, já vím. Snažte se neodkládat to rozhodnutí říct si o pomoc na „někdy“. Udělejte ho co nejdříve. Uznávám, že fáze přemlouvání se je nejhorší, vím to sama. Jasně, že když máte špatný den jednou za měsíc, je to v pohodě. Ale když je špatný třeba celý měsíc, dva, tři… či například půl roku, je podle mě načase s tím něco dělat.
Vím, že shánění psychologů, terapeutů či psychiatrů je v dnešní době hrozné. Všichni mají plno, nikdo vás nechce vzít. Já jsem měla štěstí, že školní psycholog mě vzal téměř hned. Zato najít psychiatričku kvůli medikaci? Našla jsem jí asi až po osmi odmítnutí z jiných ordinací. Hrůza. Je opravdu žalostný nedostatek lidí specializovaných v tomto oboru.
Držím palce vám všem, kdo odbornou pomoc zatím neúspěšně hledáte, abyste jí našli co nejdříve a byli tak včas pod odborným dohledem specialisty.
Co říci závěrem? Když se necítíte dobře, byť jeden den, řekněte to někomu, podělte se o své starosti. Nezůstávejte v tom sami. Vždycky je někdo, kdo vás vyslechne. Alespoň jeden člověk. A pokud cítíte, že už na svou psychiku sami nestačíte, řekněte si o pomoc. NENÍ TO OSTUDA!
Držte se, mám vás ráda.
Vaše Janča
PS: Na obou níže přiložených fotkách je mi psychicky špatně. Vsadím se, že na vrchní byste to ani nepoznali…
