Bylo 27. prosince 2022, krátce po poledni, mám to v paměti doteď. Měla jsem vánoční prázdniny a v tu dobu jsem se s rodiči hodně často o něčem dohadovala. A zrovna v ten den to tak bylo…
Na stole ležely talíře až po okraj plné zelňačky, čas oběda. Přišla jsem ke stolu a po chvíli začala hádka s mamkou kvůli nějaké hlouposti, ostatně jako vždycky, už si přesně nepamatuji kvůli čemu.
Chtěla jsem mamce během hádky nějak argumentovat, ale najednou to přestalo jít. Stála jsem jako zaražená do země, oči vytřeštěné, začala jsem vidět rozmazaně. Třáslo se mi celé tělo, potily se mi ruce a začalo mi hučet v hlavě. Myslela jsem, že zešílím, byla jsem v obrovské tenzi a nervech. Ještě tak v mlze si pamatuji, jak jsem na mamku něco z posledních sil zlostně vykřikla a zabouchla jsem za sebou dveře do svého pokoje, do kterého jsem mezitím spěšně odcouvala od jídelního stolu.
Začalo mi být na omdlení. Švihla jsem sebou na postel, ale vůbec to nepomohlo, nic neustávalo. Hlava jela na plné obrátky, tělo v křečích, pot všude… To nedáš, umřeš nebo se zcvokneš, našeptával mi jakýsi hlas v hlavě. Bylo mi hrozně. V té době jsem ještě nebrala prášky, takže jsem si nijak ulevit zkrátka nemohla.
V tu chvíli začala mamka volat: „Jano, dělej, pojď se najíst!“
Jenže já jsem věděla, že jakmile něco pozřu, okamžitě to poběžím vyzvracet.
„Nemůžu!“ vysoukala jsem ze sebe.
„Jak jako nemůžu!! Nech toho a koukej se najíst, tímhle nic nevyřešíš!“ zněla naštvaná odpověď z jídelny.
Na to už jsem neřekla nic. Po dalších několika minutách „boje“ se tělo konečně uklidnilo a já jsem okamžitě usnula.
Vylezla jsem z pokoje asi po hodině, naprosto vyčerpaná. Sourozenci i rodiče na mě vyjeveně zírali.
„Můžeš mi jako říct, co jsi dělala? Už jsme se mezitím najedli bez tebe. Je to úplně studený, tak si to alespoň ohřej…“ zaznělo od mamky.
Dala jsem si první lžíci, ale okamžitě jsem letěla na záchod a vyzvracela zelňačku i žaludeční šťávy, jelikož moje tělo už ani nemělo co zvracet (v té době jsem měla kvůli nervům permanentně sevřený žaludek a nejedla jsem téměř nic).
Po další asi půlhodině odpočinku jsem byla konečně schopná si svojí tehdy trpasličí porci oběda sníst. Řekla jsem, že se mi udělalo špatně a svedla to na nízký tlak. Na to rodiče slyšeli a po neustálém vyptávání se to konečně nechali být.
Ano, i takto může vypadat první setkání s panickou atakou. V té době jsem byla ze všeho tak vynervovaná, že tohle byla poslední kapka. Tělo už nemohlo dál. Prostě to nešlo a tak vypnulo, psychicky i fyzicky. A právě tehdy jsem se konečně začala zajímat, co že se to vlastně stalo a proč. A začala jsem rozplétat tu obří síť jménem úzkostná porucha.
P.S. První panickou ataku jsem dostala v době, kdy rodiče vůbec neměli tušení, že mě něco takového trápí, proto měli reakci takovou, jakou měli. Dnes už by se zachovali jinak…
K napsání tohoto článku a znovuoživení blogu mě inspiroval dokument, který jsem dnes shlédla, který se nazývá „Přežít svou hlavu“ a vystupují v něm 4 mladí lidé, kteří trpí duševními problémy a otevřeně o nich mluví. Také mě k tomu inspirovala holčina (Zdravím Týnu…), která nedávno vydala na Instagramu příspěvek ohledně svých depresí a rozpovídala se o životě s nimi.
Pokud byste měli zájem o další článek nebo mi rádi napsali zpětnou vazbu, určitě můžete, kontakty jsou na profilu. Také budu moc ráda, když článek přesdílíte, kdekoliv.
Mějte se rádi.
Vaše J.
😊❤️🙏
